U Lamy

Výlet do Salalah. Čtyři dny cestování, občas vystoupení z auta, obhlídnutí terénu a zase zpět do auta. Tak se dá popsat výlet na arabský způsob. I tak to stálo za to. Salalah resp. "kraj" Dhofar je na jihu Ománu a má naprosto jiné podnebí než je ve zbytku země. Někde sem vyčet nebo sem si to vymyslel, že jsou to sub-tropy. V tropech a sub-tropech sem nikdy nebyl, ale protože tam rostou kokosy a banány, tak na tom něco bude ;) Salalah - město, stojí celkem za houby a je v podstatě hnusný. Navíc je roztahaný po pobřeží. Dominantou jsou banánový a kokosový plantáže a tím pádem neni problém si koupit čerstvý, vychlazený kokos s brčkem na pití a nebo místní banány. Mimochodem jsou dost nahořklý a s těma chemickejma banánama od Čikity se nedaj srovnat. Chemie je chemie a podle banánové EU směrnice by se, díky nepřirozenému zakřivení a mini-délce, stejně nikdy na stůl nedostaly.

Obžérství, neskutečný obžérství s comrados. Oběd, večeře, oběd ... kotle jídel dennodenně. To je asi tak v kostce první týden. Teda, navalit si do bytu tři chlapy je docela záhul, protože za (a) chlastaj jako duha - plechovky piva úplně všude, (b) všichni IT, takže notebooky na zemi, na židli, na stole, na gauči nebo na hajzlu a k tomu 100 metrů kabelů od všeho možnýho a za (c) hadry. Propocený, zmuchlaný, zahozený ... na lustru, pod stolem, na telce ... takže taky úplne všude. Zas tak dramatický to pravda neni, ale s Michalem a Janou to bylo o nečem jinym (manželé neasi) ;) Šikulové ani neucpali přecitlivělej hajzl. Zřejmě jim za vyučenou dala moje fekální story. A co v Ománu? Nic novýho. Zaject do stereotypních kolejí bylo vskutku snadný. Stačí jen zmínit peripetie s půjčením auta. První půjčovna se vymlouvá, že nemá. A dá vědět až bude vědět, ale nedá vědět a raději se nechá zapírat. Druhá, postavená na kvalitě evropskýho franšízingu - Europcar - vybuchuje taky. Po předchozí d

Po delší odmlce se hlásim, aby se neřeklo. A hlásim se z vily klidu a míru. Jann je definitivně pryč a musím řict, že to je vysvobození. Žádnej bordel, žadný půlmetr dlouhý černý vlasy rozesetý po celym bytě a hlavně, pryč ten vypočitavej myší novozélandskej face. Vypadá to, že sem ji asi nesnášel :D Po tý první hádce před příjezdem Čtverce, Kšilta a Veverky kvůli matraci, až po tu poslední kvůli jejim internim problémum. Asi sem málo tvárnej. Každopádně ještě než se Jann odstěhovala, stihla Milanovi osladit konec účinkování na scéně. Takže to bylo takhle: Jako každý týden si Jann "vařila" maso z novozélandské kravičky. A jako vždy vyndala ráno maso z lednice a nechala ho na odpoledne rozmrazit. Teplo tedy krásně zapracovalo, ale na to chytrá Jann nedbala. Odpoledne si uvařila svoje nemastné-neslané, zato puchem nabité papu a zavřela se do své kukaně.Ráno, kolem půl šesté vtrhla Milanovi do pokoje bez zaklepání (Milan se pak dušoval, že se začne na noc zamykat) a začla hrát d

Na obnovení signálu pracuje tým technických pracovníku státního podniku Kovoslužba Praha

Opět, tentokrát už naposled v roce jedna, se hlásim z Ománu. První rok uběh docela slušně rychle, ale o tom někdy jindy. Za mnou resp. za náma je, opět :roll:, výlet do Wahibah Sands, tentokrát s Rally Dakar vložkou a výlet do "oázy" Wadi Bani Khalid. Ne že bych tam nebyl po čtvrtý resp. po třetí, ale prostě v kempu dunách je to fajn. S dobrym jídlem a večerní seancí s beduínama brnkajících/bubnujících na něco jako mandolínu a nečekaně - bubínky. Pro tentokrát sem zamluvil Toytou Prado 4x4 (slabší bratr Land Cruisera) a jak sem used za volant tak sem ho, sobecky, sorry, nepustil. Tedy pustil, ale až po dunách. Zážitek maximální, ze začátku teda menší připosranost, ale pak už sem ... řádil. A nakonec sklidil pochvalu od beduína a dostal panáka skotský od anglána za statečnost :D Beduíni tentokrát nijak nespěchali, vybrali skvělou trasu s mnoha záludnýma místama (tedy hlavně pro zelenáče) a nechali nás krosit dostatečně dlouho dobu. Pokuď bych tu měl zmínit jednu menší katastro

První pořádnej výlet po Ománu, kdy jsem taky něco viděl je za mnou. Je to první report, takže ho možná v průběhu 30x přepíšu, to kdyby se někdo náhodou divil. Taky nejsem žádnej pisálek jako je třeba Šibík fotograf (?) a jediný zkušenosti mám se psaním reportů z hranic kvůli pašování (domnělých) jakýchsi omamných látek (C). Rovnou uvedu, že samozřejmě se mi něco přihodilo. Žádný hovnolejový peklo se sice nestalo, ale první věc je, že sem si s sebou vzal foťák, jenže bez baterky (syndrom Vojtěch). Další věc se mi přihodila v kempu, kde sem se o půl jedný ráno přerazil o železnou postel, která je u každý chatky rafinovaně vystrčená venku, pro případ outdoor milování. Není nic lepšího, než zhulenej (se k tomu taky dostanu) skučet půl hodiny bolestí na písku mezi chrápajícíma (doslova) chatkama. No a ta poslední věc, že poprvé za měsíc a půl sem vlez do moře, na skvělé idylické pláži s bělostným jemným pískem, s barem a v kanárkových bikinách stojící filipínkou podávající vychlazenou plzeň