Návštěvníci - trampoty rodiny Dojčů I.

Po delší přestávečce, co sem si zahrál na turistického průvodce po krásách Ománské říše, se zas připomínám. Tedy spíš připomenu fajné situace které se Dojč family přihodily, a kterých sem se zcela nezištně (z)účastnil. Sluší se začít domovem a socialním zařízením. Prostě ta stará story, tu dávnou myšlenku, co sem tu už slavně ventiloval: sračky po podlaze s lamou levitující nad bordelem v neoprénu, rouškou na hubě a gumovejch SM rukavicích. Přesně tohle věděli všichni a Michalovi sem jasně zdůraznil - dávkovat. Jemňoučce. Netlačit na pilu, protože když se tlačí, tak se to většinou poto (něco prostě jako když se tlačí na holku nebo taky úplně obráceně, známe to všichni, néasi). Odhadem, abych nebyl tak zlej, tak to vydrželo do druhého dne. Poté sem Michalovi s pompou předal Zvon. A do konce zájezdu sem ho samozřejmě neviděl. Jana mi pak sdělila, že už na tu toaletu raději nechodí, že prý je to v supermarketu bez nervů ;)Menší epizodka se udála v Al Riami parku a na Quantas beach. Mohlo mě napadnout, že oblíct si bikiny neni ten nejlepší nápad. Tedy, že si je Jana vezme na sebe. V ten den byl zrovna jeden Z Eid svátků a tak na pláži bylo totální černo. 80% indiánů a pakošů, 19.9% ománců a ten zbyteček, ano, tři odvážní bílý masa (masa ne jako Masa). Stačilo jen vystoupit z auta a tisíce očí nás začli, s údivem chlapečka poprvé v ZOO, sledovat. Na pláži, stranou, od plejerů kriketu a fotbalu, se rozestlala deka a Jana zalehla, jak někde v Hornídolní u kačáku. Což vedlo jedině k tomu, že sme se po pár minutách ocitli uprostřed kriketovýho hřiště. Krikeťáky to po chvilce omrzelo a jali se sednout někam blízko nám. Blízko, bohužel, ke mně. Tak blízko, že mi spojení intimní osobní prostor vypadlo ze slovníku. Jana pro jistitu nešla ani do vody, že prý ji stačí sluneční svit. Michal se jen jizlivě (přiblbě by se dalo taky říct) usmíval a já půlobklopen indama sem odpovídal na zvídavé otázky techniků klimatizačních jednotek z Hyderabádu. Každopádně v kvízu ze znalostí Bollywoodu sem totálně propadl. V Al Riami parku nás čekalo skoro to samé, akorát hlavní hvězdou večera byl Michal, se kterým se chtěla vyfotit půlka parku v rámci sbližování neznámých kultur. Už jen chyběl telemost do Kalkaty a pakistánskej Dean Reed na scéně. Další dva dny byly nečekaně accident free, nicméně jízda po kamenité cestě do kempu v poušti si říkala o průser (k tomu se ještě dostanem :)). V kempu (Al Areesh, Wahibah Sands) se nic podstatného nestalo. Snad jen první trhlinka v novomanželském svazku. Jana se pokusila utéct ze svazku se sexy beduínem, Michal se z vyhnaní nemoh vzpamatovat a tak se rozhodl pro karierů zhrzeleho sandborďáka. Jana se nakonec vrátila, protože ji neseděl styl bydlení "všichni v jednom" a s stinky bloudem k tomu. pokračování zejtra ...