Posranej život

Optimistickej post? Tak to sem si taky myslel, že po nechtěnym příjezdu zpět do pekla, bych moh napsat. Začátek značně slibnej, na letišti vypadlo 789 indů a pakistánců ze tří letadel, polovina v pitoreskních rouškách, snad aby se nenakazila swine flu, a vytvořila čmoudí koridor na pasový kontrole. Štau jak u Mnichova - polovina se zasekla na novym systému, uvedenym do provozu, s velkou pompou, před půl rokem. Čipový ID karty prostě systém pro dobrou polovinu odmítal a zbytek čmoudů zmateně pobíhal a drnčel indčtinou na rozkazy imigračních úředníků. Welcome to future Oman.

Příjezd na barák, oblečení nevypraný, nevyžehlený. Nablblá housemate vzkázala, že nepřijde, že až bude doma madam. Jako by ji, při jejim věku, snad chtěl někdo ... povalit na postel a znásilnit? Fuck hnedle při entreé. Rvu prádlo do pračky.

Den v práci, nová budova, nové místo, krásní a vtipní kolegové a zahalené kolegyně. Potřesení ruky s master of da boss a zavedení řeči na jak to ale máme pěkné počasí. Na otázku, jestli už sem konečně married krčim rameny. Je to debil. Slizskej. Práce v cajku, dostávam mail z Česka. Dobrý mail (takový, který vám vleje krev do srdce a odkrví mozeg, haha, ehm). Z práce du pěšky. Patnáct minut, troška potu, ale dá se to. Zítra už bude auto.

Druhej den. Dneska. Zásadní věc je, zařídit to auto. Bez toho to tu prostě nejde. Posílam mail do Sixtu. Očekávatelně nedostávam žádnou odpověď. Takže během polední pauzy zkoušim na blind tam zajít a trošku Santoše popohnat. Přeci jenom, už jsem prověřený a včas platící zákazník. Navíc milý a slušný. Uklízim po sobě a čistim si zuby. Santoš kroutí očima a slibuje, že bude a až bude, že mi zavolá. Po patý to balim a netrpělivě vyrážim do rent-a-car pro vysněnej kár. Je celkem vedro. Nene, dneska by se mi nechtělo jít pěšky. Santoš se ke mně hrne, zdraví a předávám mu ev-rop-sko-u-nij-ní řidičák (je moc pěkněj) a ID kartu. Ošívá se. Říká, že to asi nepůjde. Říkám, že to půjde! Dva a půl roku přeci tak jezdim, tak jak že to nepůjde. Santoš mizí, sedím a běhaj mi chmury hlavou. Santoš přichází a poulí očima. Na tváři se mu zrcadlí něco nedobrého, tak odtušuju. Leze to z něj jak z chlupatý deky. Řečičky, sladká slůvka, přemlování (moje). Pak to dojde. Mně. Oni mi nedaj auto! Podání ruky, ještě jednou podání ruky. Santoš se klaní a těší se na další obchod se mnou. Inšálá. Až budu mít Omani driving license issued by Royal Omani Police. Valid one! Tečka. Stojim před barákem a čumim jak vrána. Lekce dokonána a na každýho jednou dojde. Došlo a to je dost k vzteku. Stavim taxik a řikam do Azajby vole. Taxikář nemluví, jasně (uchechtává se sám sobě do vousu), bílej pracháč, toho zase napálim a půl dne nebudu dělat lautr nic, si myslím, že si myslí a nebudu daleko od pravdy. Zastavuje, a řiká si o šest riálů. Tutovka a to dvojitá. Nechce smlouvat ani o 300 bajza dolu a promptně mi rozměňuje dvacetiriálovku. Kurva. Dávam českou čočkovku. Doma taky nic neni. A pivo. Další a vytuhávám s Čerty nejsou žerty. Navíc už nemam a je mi zle. Down. Takovej double down. Zapříčiněnej zas úplně něčim jinym. Ale to si necham zas na jindy - až bude rozum sloužit ;) PS: mam takový tušení, že je to horší než když se poserete po hrušce, ale jak to přesně změřit?